Formy dalšího profesního vzdělávání
Začátek 21. století s sebou přinesl kromě velkého technologického pokroku i celou řadu společenských problémů, se kterými si dosud velké hospodářské a politické celky i jednotlivé země (EU, USA, Rusko, Japonsko, Čína) nevědí rady.
Např. Augé (1999) se domnívá, že „slabost nebo churavění, které můžeme vidět ve společensky nejpokročilejších, nejbohatších a na planetě nejchráněnějších demokracií, je jak individuální, tak společenská, nebo přesněji, není ani individuální ani společenská, nýbrž krátce a dobře symbolická.[1] Vedle toho převládá mezi sociology názor, že se kapitalizmus ocitl ve vleklé krizi: „Svět čelí základním lidským problémům chudoby a bídy i v dobách ekonomického růstu, který spíše zvětšuje, než zmenšuje rozdíly.“[2] A právě technický a technologický pokrok je tím hlavním determinantem v oblasti dalšího profesního vzdělávání.
Další profesní vzdělávání má samozřejmě kromě řady metod i množství forem. Formy představují způsob výkladu, sdělení a provedení, jak metody komunikovat. Forma má tedy určitý tvar a podobu a je spojena především s organizačním rámcem výuky. Za významné formy používané v oblasti dalšího profesního vzdělávání dospělých považuji přímou a frontální výuku, korespondenční a terénní vzdělávání, kurz, seminář, přednášku, konferenci, sebevzdělávání, samostudium, konzultaci, exkurzi, instruktáž a workshop.
Přímá a frontální výuka
Podle Mužíka[3] se přímá výuka „vyznačuje přímým, osobním kontaktem lektora s účastníkem. Účastník výuky se ke vzdělávací činnosti musí plně uvolnit ze svých pracovních
i rodinných povinností. Organizaci přímé výuky, jako jedné z nejúspěšnějších forem vzdělávací práce, tvoří komplex řady náročných, vzájemně propojených a navzájem se podmiňujících činností. V zásadě jde o tři relativně samostatné části (fáze) zabezpečení výuky, které na sebe navazují a jedna ovlivňuje druhou: příprava, realizace a vyhodnocení.“
Frontální výuka představuje jednu z forem přímé výuky. Jedná se o takovou vzdělávací formu, „při které vyučující pracuje hromadně se všemi učícími se subjekty (žáky, studenty, dospělými). Je to nejekonomičtější forma výuky v situacích, kdy výuka musí pokrýt větší skupinu subjektů, typicky školní třídu. Frontální výuka je kritizována kvůli tomu, že staví učící se subjekty jen do role pasivních příjemců informace a nemotivuje je k aktivnímu učení. Ve vzdělávání dospělých se uplatňuje v omezenější míře“.[4]
Podle Maňáka a Švece[5] se frontální výuka „vyznačuje společnou prací žáků ve třídě s dominantním postavením učitele, který řídí, usměrňuje a kontroluje veškeré aktivity žáků. Výuka se orientuje převážně na kognitivní procesy, hlavním cílem je, aby si žáci osvojili maximální rozsah poznatků.“
Někdy zaznívá i při výuce dospělých argument (zejména z řad laiků), že frontální výuka představuje velmi efektivní formu zprostředkování učiva, neboť umožňuje učícím se jedincům předat v určitém čase maximum logicky a přehledně utříděných poznatků. Silným protiargumentem vůči frontální výuce je však fakt, že jednotliví „studenti“ nemusejí učivo vždy pochopit a že tato forma výuky nevyžaduje aktivní zapojení a spoluúčast vyučovaných.
Frontální výuka byla používána po dlouhou dobu při výchově celé řady generací. Nyní se již však jeví jako překonaná a ustupuje (zejména na školách) takovým formám jako skupinová a kooperativní výuka.
Trendové oblasti dalšího profesního vzdělávání
Podnikové vzdělávání podle Vetešky (2014) zaznamenalo na přelomu 20. a 21. století prudký nástup nových informačních a komunikačních technologií. Mám zde na mysli hlavně existenci lehkých, dobře přenosných a výkonných notebooků a tzv. chytrých telefonů (smartphonů). Druhá dekáda 21. století se již nese ve znamení nástupu tabletů.
Vzhledem k tomu, že ICT vývoj jde v oblasti hardware mílovými kroky vpřed, pozadu nezůstává ani programové vybavení (software). Tyto inovace se zdárně promítly i do změn programového zpracování e-learningových vzdělávacích programů. Prakticky všechny moderní komunikační vzdělávací prostředky mají dnes k dispozici tzv. webová úložiště, k nimž není problém se pomocí dálkového přístupu připojit. Běžní uživatelé se tak každodenně logují do podnikových sítí (databáze, intranet), pravidelně dochází k synchronizaci dat, takže notebooky, smartphony a tablety neustále pracují s aktualizovanými informacemi. Téměř s jistotou dnes můžeme konstatovat, že nadešel soumrak statických médií (CD a DVD ROM, flash disky), k nimž se výukové projekty vracet již nebudou. Vzácnou výjimku tvoří výukové audiotexty (dostupných však dnes též online v podobě mp3 či jiných formátů), které lze využít v klidu domova či při cestování autem (Veteška, 2014, s. 261).
Nejnovější informační a komunikační technologie se logicky začínají jako trendové prosazovat i v oblasti podnikového vzdělávání, jež tak nabývá nových specifických metod a forem. Z nich se podle odborné literatury jako trendové jeví zejména tzv. webináře a videosemináře. Dále pak mezi aktuální prostředky a nástroje moderního podnikového vzdělávání můžeme řadit e-konference, microlearning, mikrokurzy, mobile learning a zážitkové učení (Veteška, 2014, s. 261–262).
Korespondenční a terénní vzdělávání
Korespondenční vzdělávání náleží v rámci vzdělávacího systému do subkategorie dálkového neboli distančního vzdělávání (tato forma je legislativně zakotvena v zákoně
č. 111/1998 Sb., o vysokých školách, v § 44). Je vysoce individuální a je charakterizováno tím, že vzdělávající se jedinec není v přímém kontaktu s vyučujícím (lektorem) a spolužáky. Má poměrně dlouhou tradici (počátky spadají do poloviny 19. století) a i v současné době je relativně hojně využíváno, a to zejména tam, kde geografická vzdálenost nebo pracovní vytíženost studentů neumožňuje jiný kontakt (zejména v USA a Austrálii). Dříve klasická forma korespondenčního vzdělávání ve formě dopisní korespondence je však postupně nahrazována elektronickou komunikací (zejména e-mailem nebo chatem).
Účastník korespondenčního vzdělávání komunikuje se vzdělávací institucí prostřednictvím studijních materiálů (knihy, testy, úkoly), občas je však vyžadována individuální konzultace (v ideálním případě osobního charakteru). Lektor pouze neopravuje studentovy zaslané materiály (tzv. studijní sešity), ale aktivně participuje na vysvětlování případných chyb, studenta povzbuzuje a motivuje.
Korespondenční vzdělávání má kromě nevýhod (nepřímý kontakt, odosobnění) i řadu výhod, mezi něž řadíme možnost zvolení vlastního tempa a času, kdy se studiu lze věnovat. Na limity korespondenčního studia narážíme v případech, kdy se učí a procvičují nové dovednosti a tehdy, kdy se jedná o utváření pracovních návyků.
Terénní vzdělávání (field education) je velmi specifickou vzdělávací formou, protože v sobě integruje hned několik forem, a sice přímou výuku, kombinované a korespondenční vzdělávání. Vzdělávání se v tomto případě, jak už sám název napovídá, odehrává mimo vzdělávací zařízení, tj. mimo domov i zaměstnání vzdělávaného.
Kurz
Kurz je klasickou a velmi oblíbenou výukovou formou v dalším profesním vzdělávání dospělých. Jedná se o útvar tvořený skupinou lidí, kteří se vzdělávají v rámci určitého předmětu nebo oboru (profese) pod dohledem lektora. V kurzech lze velmi dobře nabývat ryze praktických znalostí a zkušeností. Z hlediska časového se může jednat o jednotlivý kurz nebo i o sérii. Obvykle se v kurzech vyučuje pomocí výkladu, informace předává lektor členům skupiny a ti si je osvojují.
Seminář
Cílem semináře je též poskytnout informace o určitém problému či problematice. Seminář se od kurzu liší v jedné zásadní věci. Ačkoliv se též jedná o skupinovou výukovou formu, jsou účastníci semináře lektorem častěji vyzýváni k aktivní diskuzi ke stanovenému tématu. Navíc neprobíhá výměna jen mezi lektorem a jednotlivými účastníky, ale všemi zúčastněnými navzájem.
Přednáška
Přednáška se jeví jako výhodná výuková forma pro předestření uceleného konceptu myšlenek jednotlivce většímu počtu lidí. Proto byla, je a bude využívána zejména při prezentacích a na akademické půdě. Výhodou přednášky bezesporu je, že přednášející (tzn. řečník) si může podle vlastního uvážení diktovat tempo a vracet se libovolně k detailním tématům, které sám uzná v dané situaci za vhodné. Nevýhodou je pasivní role posluchačů (účastníků výuky), která se často projevuje v menší nebo malé pozornosti (tzv. „efekt uspavače hadů“ při monotónním a nezajímavém projevu řečníka). K tomu, aby se tak nedělo, slouží různé techniky, např. vizualizace obsahu v podobě power-pointových prezentací či dokonce prokládání řeči audiovizuálními příspěvky (fotografie, videa, písně apod.). I pro přednášku platí, že je možné ji auditoriu zpříjemnit aktualizací obsahu, určitou stylizací, gestikulací či překvapivými názornými pomůckami.
Konference
Další hojně používanou formou při dalším profesním vzdělávání dospělých je konference. Jejím smyslem je shromáždění lidí podobného profesního zájmu, a to obvykle na jeden až tři dny (nejobvyklejší jsou však dvoudenní konference). Konference se obsahově zaměřuje spíše na každodenní praktické otázky. Úzké profesní skupiny se na konferenci zpravidla vzájemně radí a informují o nějakém konkrétním tématu. Konference je v podstatě jakousi kombinací semináře a přednášky. Po třech až čtyřech příspěvcích (přednáškách, prezentacích či referátech) následuje moderovaná diskuze. Celkovou diskuzí je obvykle celá konference zakončena.
Sebevzdělávání
Samostudium a sebevzdělávání (autodidaxe) jsou nejobvyklejší a nejrozšířenější vzdělávací formou nejen v dalším profesním vzdělávání, ale ve vzděláváním jako takovém. Pojem sebevzdělávání je širší (vzděláváme se i když nestudujeme) a je podle Mužíka[6] formou, „v níž se ztotožňují v jedné a téže osobě dva hlavní činitelé výukového procesu, a to účastník (student) a lektor (učitel). Jde o nejvyšší vymezení pojmu, které můžeme zařadit do kontextu celoživotního, kontinuálního učení. Je orientováno zejména na politické, ideologické či náboženské, pracovně-kvalifikační problémy či na rozšíření všeobecného vzdělání cestou prohloubení kulturně-estetických znalostí, tvorbou řady zájmově orientovaných dovedností apod. Sebevzdělávání je pro dnešního člověka často významnou cestou, jak řešit určité pracovní či životní problémy (job qualification, life qualification). V průběhu produktivního života člověka je kladen důraz zejména na profesní, kvalifikační rozvoj pracovníků. Tito pracovníci mají zpravidla možnost rozhodnout se, jakou cestou půjdou, a to cestou sebevzdělávání (samoučení) nebo kombinací obou či úplně jinou (pokusu a omylu, růst zkušeností apod.).“
Samostudium
Samostudium představuje individuální formu vzdělávání. Samostudium plně zapadá do konceptu dalšího profesního vzdělávání a je dále spojeno i s realizací filozofie celoživotního učení. Při samostudiu dochází k dobrovolnému a žádnou institucí neřízenému vzdělávání, v němž daný jedinec využívá různých vzdělávacích prostředků (učebnic, knih, časopisů, filmů, výukových programů, on-line vzdělávacích programů, interaktivních kurzů, interaktivních edukačních produktů aj.). Samostudium probíhá jen a pouze na základě zájmu a motivace učícího se jedince. Jistou nevýhodou samostudia je absence kontrolingu (evaluace naučeného
Konzultace
Konzultace představuje výukovou formu charakterizovanou jako diskuzi mezi lektorem a účastníkem vzdělávání nad konkrétním učivem. Pojem je spojován spíše s vysokoškolským studiem, nicméně konzultace probíhají i v případě dalšího profesního vzdělávání.
Při konzultaci dochází k vysvětlení nejasností a nepřesností. Lektor účastníkovi vzdělávání vysvětluje a doplňuje určité poznatky a doporučuje mu nejen odbornou literaturu, ale i způsoby řešení učebních problémů. Hojně se konzultací využívá zejména tehdy, jedná-li se o distanční a korespondenčním vzdělávání, protože jedině tak lze dosáhnout osobního kontaktu mezi lektorem (pedagogem) a studentem. Pokud mají být konzultace úspěšné, musí nalézt obě strany (lektor a student) společnou řeč, získat k sobě vzájemnou důvěru a dodržovat dohody vyplývající z programu učení.
Konzultace ve firemní praxi často pomáhá k etablování nových pracovníků (absolventů), konzultace v těchto případech poskytují zkušení (nadřízení) pracovníci. V podnikovém vzdělávání je tedy metoda konzultace vysoce frekventovaná a někdy plní i funkci sociální (řešení konfliktů na pracovišti).
Exkurze
V případě exkurze se jedná o dočasné přenesení teoretické výuky do skutečného světa praxe. Exkurze tedy představuje takovou výukovou formu, při níž se v provozu názorně demonstrují poznatky osvojené (osvojované) při dalším profesním vzdělávání. Zájezd, návštěva nebo výlet za vzdělávacím nebo poznávacím účelem mnohdy přinese v porovnání s teoretickou výukou prováděnou ve vzdělávacích institucích (nebo kancelářích) daleko větší edukační prospěch, než jaký se může na první pohled zdát.
Instruktáž
Instruktáž je výukovou formou, která se nejčastěji aplikuje při praktickém výcviku, a to zejména dělnických profesí. V jejím rámci dochází k testování a prohlubování motorických
a senzomotorických dovedností. Instruktáž hraje v podnikovém a dalším profesním vzdělávání velmi důležitou roli. Slouží k zaškolení a zaučení nových pracovníků a k prohlubování praktických znalostí a dovedností zaměstnanců stávajících.
Workshop
Poslední formu, jež je hojně používána v dalším profesním vzdělávání, představuje workshop. Jedná se o setkání skupiny lidí téhož zájmu (určité specializace nebo profese), jehož cílem je nahlédnou téma (problém) nebo se ho pokusit vyřešit.
Workshop má zpravidla svého moderátora, jenž diskuzi účastníků řídí. Výsledek workshopu tvoří výsledky práce jednotlivých skupin. Na konečném výsledku respektive jeho písemném znění se obvykle shodnou všechny zúčastněné skupiny.[7]
Webináře neboli on-line semináře
Lze je považovat za nástroj e-learningu. Slovo webinář je podle Vetešky (2014) kalkového původu (tzn., vzniklo ze spojení anglického slova web – celosvětová síť, aplikace internetového protokolu http – a morfému a koncovky českého slova seminář). Edukační přenos – zejména informací – mezi lektorem na jedné straně a účastníky webináře na straně druhé funguje synchronně a oboustranně. Komunikaci mezi oběma stranami zajišťují počítače připojené k internetu, resp. ke konkrétnímu serveru. Pro webinář je typická pevně stanovená doba konání. Účastníci se připojují ze svých pracovišť přes počítač a internet a sdílejí spolu s lektorem stejné grafické a informační prostředí. Díky tomu dochází k zobrazení stejného obsahu, tj. textu, obrázků, zvuků či videí. Účastníkům je zajištěna možnost dotazovat se přímo lektora pomocí obrazu a hlasu (audio video přenos) či písemně položit dotaz během webináře (skype, chat, e-mail).
Videoseminář
Na rozdíl od webinář je asynchronní a jednosměrný. Informace proudí podle Vetešky (2014) pouze od lektora směrem k uživateli bez možnosti přímé interakce mezi oběma stranami. Videoseminář může mít formu záznamu webináře. Záznam umožňuje nejen zhlédnout průběh webinář, ale i celkovou moderovanou diskuzi. Druhou variantu videosemináře představuje produkce pořízená přímo pro tento účel. Jedná se o videoseminář natočený přímo ve studiu. Typické pro videoseminářů je dělení tématu do krátkých oddílů. Lektor používá při videosemináři audiovizuálních nástrojů a zpětnou vazbu nahrazuje testy, které uživatel provádí podle pokynů lektora v jiném než reálném čase. Velkou výhodu videosemináře tak představuje časová flexibilita, protože videoseminář uživatel může kdykoliv přerušit či se k určitým pasážím opakovaně dle libosti vracet. Naopak nevýhodou videosemináře je potenciální slabá motivace uživatele. Videosemináře mohou též mít formu seriálu. Podle určeného tématu se sada videoseminářů označuje jako videokurz. Videokurz je pak alternativou k prezenčním vzdělávacím kurzům, což eliminuje finanční náklady spojené s absencí na pracovišti nebo cestováním, stravováním apod. Videosemináře se uplatňují v celé řadě oborů. Ideální jsou zejména k předávání novinek, odborných informací
a k výměně zkušeností (benchmarking). Využívají se též při pravidelných školeních zaměstnanců a při dalších pracovních aktivitách (Veteška, 2014, s. 262).
„Využití videoseminářů ke vzdělávání zaměstnanců má v podnikové praxi rostoucí tendenci. Kromě využití jednotlivými zaměstnanci se prosazuje také trend sledovat videosemináře ve skupině (tým, oddělení), videoseminář je možné komentovat, zajišťovat zpětnou vazbu a téma diskutovat. Nejnovějším trendem v oblasti videoseminářů je pořizování videoseminářů šitých na míru podniku. Obsah videosemináře je zasazen do prostředí firmy, do procesů a situací, které zaměstnanci znají. Takový videoseminář je ideální
a vhodný například pro zaměstnance pobočkové sítě (prodejny, provozovny), které jsou od sebe vzdálené. Využívá se i pro zahraniční pobočky, a to s dabingem či překladem. Příkladem je oblast péče o zákazníka, produktová školení atd.“ (Veteška, 2014, s. 262).
Elektronická konference (e-konference)
Představuje edukační způsob online komunikace lidí podobných zájmů, kteří ke svým společným aktivitám využívají web. Systém e-konference tvoří řídicí počítač a počítače jednotlivých účastníků, které jsou připojeny k internetu. Na řídicí počítač odesílají účastníci své jednotlivé příspěvky ve formě otázek, odpovědí, poznámek, názorů apod. Řídicí počítač distribuuje tyto příspěvky všem přihlášeným účastníkům. Výhodou e-konference je nesporná úspora času a cestovních nákladů. Při e-konferencích se využívá videopřenosu (skype). (Veteška, 2014, s. 263).
Pořadatel e-konference může podle svého uvážení rozhodovat o všech účastnících (přidělení losovacího hesla). E-konference se obvykle účastní velké množství lidí, existuje tak velká pravděpodobnost získání odpovědi účastníka na svůj případný dotaz. Mezi další výhody e-konference dále patří možnost zhlédnutí jejího záznamu, čili každý účastník se může kdykoliv vrátit k místu, ve kterém zazněly pro něj zajímavé otázky a odpovědi.
Někdy se i v odborné literatuře zaměňují nebo směšují pojmy e-konference a e-mailová konference. E-mailová konference představuje způsob diskutování pomocí elektronické pošty. E-maily přihlášených účastníků jsou automaticky posílány na konkrétní e-mailovou adresu. Oproti e-konferencím nejsou obvykle e-mailové konference nikým moderovány. Výhodou e-mailové konference je možnost tematického sloučení množství e-mailů do jednoho bloku a jeho postupného odběru v průběhu času (hodin, dnů, týdnů), tzn. výhodná je archivace a členění dat. Další výhodou e-mailové konference oproti e-konferencím je jejich širší dosah (lidé mající v zaměstnání přístup pouze k e-mailu). (Veteška, 2014, s. 263).
Microlearning (mikroučení) představuje podle Vetešky (2014) další trendovou oblast projevující se v podnikovém vzdělávání. Microlearningem rozumíme rozdělení učiva na malé učební jednotky, jejichž prostudování zabere maximálně několik minut (zpravidla cca 5 min.). Prostřednictvím mikroučení můžeme efektivně podporovat flexibilní učení a celoživotní vzdělávání. Tento novodobý učební fenomén lze totiž bezproblémově zařadit do každodenních vzdělávacích aktivit, a to nejen na pracovišti. V kombinaci s webem lze úspěšně dosáhnout toho, aby současné rychlé tempo šíření a vstřebávání informací efektivně podpořilo podnikové vzdělávání, a tím pádem i růst produktivity práce. Mikroučení navazující zejména na formální vzdělávání má zásadní potenciál posílit trvalý profesní rozvoj jednotlivce, což v oblasti neformálního vzdělávání a informální učení představuje velký přínos a význam pro rozvoj jedince v rámci organizace.
Další trendovou oblast v dalším profesním vzdělávání představují podle Vetešky (2014) tzv. mikrokurzy. Můžeme je definovat „jako krátké tréninkové příležitosti, které se zaměřují na potřebné klíčové oblasti nebo techniky, jež jsou snadno aplikovatelné v zaměstnání. Klasické výukové metody probíhající v učebnách jsou pro firmy relativně drahé a často i neefektivní. Trend v oblasti podnikového vzdělávání směřuje ke kratším a méně nákladným vzdělávacím akcím. Při nich se uplatňují metody skupinové nebo frontální výuky a kombinují se s mentorinkem, koučinkem nebo online sebeřízeným učením. Zaměstnanci si navíc mohou sami určit, jakou další vzdělávací formu nebo metodu chtějí zvolit, protože každému z hlediska motivace logicky vyhovuje něco jiného. Mikrokurzy jsou považovány za velmi efektivní a finančně za ne příliš náročné produkty“ (Veteška, 2014, s. 264).
Sebeřízené učení můžeme charakterizovat jako učební proces, v němž má jedinec vysoce aktivní roli. Sám si plánuje jak tempo svého vlastního učení, tak kontroluje jeho postup a výsledky. Tento typ učení se uplatňuje především ve vzdělávání dospělých, a to zejména v distančním vzdělávání.K realizaci sebeřízeného učení jsou zapotřebí jednak speciální didaktické prostředky (počítače a učebnice s výukovými programy), jednak profesionální studijní podpora (konzultanti, tutoři, poradci aj.). Zároveň sebeřízené učení vyžaduje vysokou motivovanost a studijní disciplínu na straně učících se subjektů, a proto je u části studujících neúspěšné (Průcha, Veteška, 2014).
Mobile learning je pravděpodobně nejrychleji se rozvíjejícím trendem podnikového vzdělávání. „Mobilní aplikace a tablety znamenají průlom v oblasti mobilních výukových forem. Ačkoliv je toto téma staré více než 10 let, teprve nyní se díky masové dostupnosti koncových zařízení – tzv. chytrých telefonů a tabletů a tisíců aplikací (samozřejmě i zaměřených na vzdělávání) pro ně – stává mobilní výuka realitou. Výukové aplikace nenabízejí uživatelům jen nové možnosti, ale i nové výrobce. Díky novým distribučním modelům mohou výukové aplikace prodávat i menší firmy bez vlastního marketingového oddělení. Tradiční webová úložiště firem Apple a Google jsou též nejdůležitější budoucí platformou prodeje výukových a vzdělávacích aplikací. Dosavadní aplikace však zatím ještě nenabízejí žádnou podporu při výuce ze strany školitele“ (Veteška, 2014, s. 264).
Závěr
Je zřejmé, že vývoj podnikového vzdělávání je ovlivněn nástupem moderních informačních a komunikačních technologií (ICT). Tato tendence se konkrétně promítá do několika oblastí, z nichž se jako trendové jeví webináře, videosemináře, e-konference, microlearning, mikrokurzy, mobile learning a zážitkové učení (Veteška, 2014).
Proměny v podnikovém vzdělávání ale v blízké době nastanou postupně i z jiných než technologických důvodů. Budou dány přirozenou obměnou generací. Nynější mladá generace vyrostlá na každodenním používání internetu a dalších moderních ITC technologií si bude při vstupu na pracovní trh postupně vynucovat nové a neustále se vyvíjející technologické a vzdělávací postupy. Tlak na tyto inovace bude i jiného rázu: ekonomického, protože úspěch v podnikání závisí vždy na inovacích.
Donedávna byly pedagogika spolu s andragogikou v laické společnosti považovány spíše za jen jakési „doplňkové“ vědní obory, jež neměly u většiny obyvatelstva velký respekt. Změněná geoekonomická situace však naznačuje, že východiskem z krize (nedostatek pracovních příležitostí zajištěný soukromým a státním sektorem) může být zejména sebevědomý, vzdělaný a neustále se vzdělávající se jedinec, jenž dokáže plně využít všech možností, které mu současná společnost nabízí, aby se profesně a osobně seberealizoval. Do budoucna tedy nebude stačit jen ovládat svoji úzkou specializaci, ale bude nutné se orientovat
i v jiných oborech, které se dynamicky rozvíjejí (IT, trh volného času, finanční produkty v podobě výhodných úvěrů či investic), držet s nimi krok, a popřípadě se vydat jejich (jinou) cestou, než kterou dosud šel. Jde o to, aby člověk uměl flexibilně a rychle využít příležitostí, které mu turbulentní a neustále se měnící pracovní trh nabízí a bude neustále nabízet. Člověk se tedy bude muset rychle naučit rapidně se novým pracovním podmínkám přizpůsobovat.
Autor: PhDr. Ing. Zdeněk Matouš, MBA, student LIGS University
Seznam použité literatury:
Augé, M. Antropologie současných světů. Praha: Atlantis, 1999. ISBN 80-7108-154-X.
Jeníček, V., Foltýn, J. Globální problémy a světová ekonomika. Praha: C.H.Beck, 2003. ISBN 80-7179-795-2.
Maňák, J., Švec, V. Výukové metody. Brno: Paido, 2003. ISBN 80-7315-039-5.
Mužík, J. Didaktika profesního vzdělávání dospělých. Plzeň: Fraus, 2005, ISBN 80-7238-220-9.
Průcha, J., Veteška, J. Andragogický slovník. Praha: Grada Publishing, 2012. ISBN 978-80-247-3960-1.
VETEŠKA, J. Trendy v oblasti podnikového vzdělávání a rozvoje zaměstnanců. In: VETEŠKA, J. (ed.). Celoživotní učení pro všechny – výzva 21. století. Praha: Univerzita Jana Amose Komenského Praha, 2014, s. 259–266. ISBN 978-80-7452-047-1.
www.slovnik-cizich-slov.cz.
[1]Augé, M. Antropologie současných světů. Praha: Atlantis, 1999. ISBN 80-7108-154-X. S. 64.
[2] Jeníček, V., Foltýn, J. Globální problémy a světová ekonomika. Praha: C.H.Beck, 2003. ISBN 80-7179-795-2. S. 215.
[3] Mužík, J. Didaktika profesního vzdělávání dospělých. Plzeň: Fraus, 2005, ISBN 80-7238-220-9. s. 85.
[4] Průcha, J., Veteška, J. Andragogický slovník. Praha: Grada Publishing, 2012. ISBN 978-80-247-3960-1. s. 83.
[5] Maňák, J., Švec, V. Výukové metody. Brno: Paido, 2003. ISBN 80-7315-039-5. s. 133.
[6] Mužík, J. Didaktika profesního vzdělávání dospělých. Plzeň: Fraus, 2005, ISBN 80-7238-220-9. s. 112.
[7] Zdroj: online. 27. 11. 2014, www.slovnik-cizich-slov. Hesla exkurze, instruktáž, workshop.