Internetová komunikace jako nezbytná součást života mládeže v dětských domovech na území České republiky?

Základní výzkumnou otázkou pro tvorbu odborného textu bude porovnání internetové komunikace dětí v dětských domovech. Jakým způsobem dochází k užívání nástrojů internetové komunikace u dětí v dětských domovech? Je čas strávený v uzavřeném prostředí dětských domovů rozdílný v přístupu k internetové komunikaci: a je pro mládež dostačující? V čem se liší hlavní znaky chování dětí v dětských domovech oproti dětem z klasického prostředí?

Cílem samostatného výzkumu bude prokázat, zdali stejně staré děti v prostřední svých vrstevníků užívají čím dál víc rozšířenou platformu online (internetové) komunikace pro účely osobnostního rozvoje, nebo ne. Pod tímto termínem lze kategorizovat jak volný čas, tak i studijní či jiné povinnosti. Ty se zejména v dětských domovech na území České republiky liší od běžně zajetých kolejí v klasické rodinné výchově. Cílovou populaci, která se v našem případě stoprocentně překrývá se základním souborem, tvoří nostrifikované údaje (počty) Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy (MŠMT), které byly abstrahovány samostatně pro tento odborný text. Pro účely výzkumu byl zvolen jeho kvalitativní design. Prvotně se jednalo o formu explorativních interview s pracovníky dětských domů pro přesnou tvorbu následujícího dotazníkové šetření s užitím uzavřených, polytomických otázek. Pretest výzkumných nástrojů v tomto případě tvoří předvýzkum, jež postihne zhruba dvě procenta základního souboru. Výběrový soubor, jenž bude dále upřesněn, zahrnul 80 respondentů v rozmezí od šesti do osmnácti let. Použita byla výzkumná metoda komparace a explorace. Přínosem tohoto výzkumu mohou být obecně platné závěry nejen pro pedagogy v dětských domovech, ale rovněž na ne-speciálních školách. Porovnání mládeže v dětských domovech s mládeží z úplných rodin bude učiněno na základě březnového šetření agentury SPIR – Gemius pro internetovou populaci České republiky, s přihlédnutím na formy přístupu k internetu.

Dětské domovy v České republice z hlediska socio-demografie

Z dat Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy vyplývá, že k 31. 12. 2019 bylo v České republice celkem 137 dětských domovů. Nejvyšší počet je jich zastoupen v Moravskoslezském kraji (18), dále v kraji Ústeckém a Středočeském (17). Nejméně (3) je jich v hlavním městě Praze a také v Karlovarském kraji. Celková kapacita lůžek v těchto zařízeních byla 4.329. Další systematizace dětských domovů, kromě uvedeného místního dělení, je podle způsobu zřízení. V České republice jsou pouze čtyři typy zřizovatelů. Jedná se o Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, dále o samosprávné celky v podobě krajů, církevní dětské domovy (3) a privátní sektor (6 takovýchto jednotek). Z hlediska obsazení pohlaví tvoří 41,8 procenta dívky (2.058), 2.865 je chlapců. Ve všech případech hovoříme o dětech a mládeži mezi 3–18 lety věku. Z celkového počtu registruje Ministerstvo školství osm nezletilých matek. Nacházejí se v dětských domovech v Moravskoslezském (5), Zlínském (1) a Plzeňském kraji (2). Necelé jedno procento dětí (41) bylo evidováno "na útěku". MŠMT bližší specifikaci k tomuto počtu nebo k místu jejich někdejšího pobytu neuvedlo. Smutnou statistiku uzavírá počet úplných sirotků. Je jich celkem 38. Spíše pro zajímavost lze dodat, že osm nezletilých matek má celkem osm dětí. V dětských domovech, jak rovněž vyplývá z abstrahovaných dat MŠMT, je přibližně 1,5 procenta dětí s cizí státní příslušností, a to bez bližší specifikace: v reálných číslech jde o šedesát takovýchto dětí. Pro náš předvýzkum jsme kategorizovali respondenty do tří kvót: dle pohlaví, věku a místa.

Tabulka 1: Počet zařízení dle území

 

Zdroj: MŠMT, vlastní zpracování

Obecně lze konstatovat, že dětské domovy jsou druhem školského zařízení pro výkon ústavní výchovy. Do dětského domova se umisťuje mládež obojího pohlaví ve věku od tří do osmnácti let, popřípadě do ukončení přípravy na povolání. Patří sem mládež, kterou je třeba okamžitě umístit do náhradní výchovy nahrazující výchovu rodičů na dobu, než (jak) rozhodne soud. Děti jsou do specializovaných dětských domovů umísťovány v případě, kdy je ohrožena či narušena jejich výchova, nebo pokud jejich rodiče tuto výchovu nemohou z vážných důvodů sami zabezpečit. V tomto případě o jejich umístění rozhoduje příslušný soud. Stejným způsobem, tedy soudní cestou, lze rozhodnutí zvrátit, pozměnit.

Tři fáze vzdělávání

Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy jako orgán státní správy ve školství vymezuje konkrétní stupně vzdělávacího systému. Ty je nutné kategorizovat pro pochopení skutečnosti, jaký časový úsek jsou děti v dětských domovech odkázáni na uzavřenou komunitu, vrstevníky a vychovatele.

Jako první jde o předškolní vzdělávání (preprimární vzdělávání), které poskytují dětem ve věku od 3 do 6 let mateřské školy. Jejich zřizovateli jsou výhradně obce. Povinná školní docházka je pro děti od šesti let a trvá devět let. Za střední (vyšší sekundární) vzdělávání se považují střední školy ve všeobecných i odborných oborech. Obvykle do věku osmnácti let.

Obrázek 1: Vertikální členění vzdělávání dle věku

 

Zdroj: Eurydice

Dětské domovy, primárně nahrazující nefunkční rodinu, tak v sobě zahrnují tři nejdůležitější fáze osobnostního rozvoje a vzdělávacího procesu mládeže: Preprimární vzdělávání, primární a nižší sekundární vzdělávání a vyšší sekundární vzdělávání. Optikou Eurydice, což je evropská informační síť, která sbírá, sleduje, zpracovává a šíří srovnatelné informace o vzdělávacích systémech, vyplývá, že procento lidí z věkové skupiny 20–24 let, kteří úspěšně ukončili přinejmenším vyšší sekundární vzdělávání, bylo na území České republiky rovných 89 procent, zatímco evropský průměr činil v roce 2017 procent 83. Z tohoto vyvodit, že vzdělávací systém dětských domovů dlouhodobě přispívá ke vzdělanosti. Důvody souvisí zejména s přístupem a režimem, jaký vychovatelé a pedagogové v těchto institucích aplikují.

Přístup k látce a cílové skupině

Primárních a sekundárních zdrojů, které lze v souvislosti s tématem vyhledat, není mnoho. Drtivá většina odborných prací a publikovaných titulů se zaměřuje výhradně na problematiku speciální péče (Monatová, 1998), absenci rodiny a s ní spojené atributy (Matějček, 1999 nebo Boťová, 2008) či dilemata náhradní výchovy (Škoviera, 2007, Vávrová, 2012). Ještě hlouběji jsou pak koncipovány tematické cykly zabývající se psychologií dětí (Vágnerová, 2005) případně transformací a sloučením systému péče o ohrožené děti (Sezemský, 2009). Problematiku získávání závislostí na online (internetové) komunikaci v prostředí mládeže z dětských domovů, srovnatelnou s totožným chováním mládeže v klasické rodině, odborná část veřejnosti doposud nehodnotila. I přesto bude porovnání na místě. Být dítětem z dětského domova představuje cejch. To „cosi“, které předurčuje další osud takových „absolventů“. Pro potvrzení hypotézy, že většinová společnost tyto děti obvykle nepřijme, není třeba žádné speciální šetření. Není ani potřeba zdůrazňovat, jak málo se hledí na psychiku těchto lidí, jež od tří let tráví drtivou většinu času ve stejném prostředí se stejnými lidmi. Pro adekvátní porovnání přístupu k internetové komunikaci u dětí v dětských domovech bude nejprve korektní představit opačný pól. Mladé lidi z klasických rodin od deseti let a jejich afinitu k internetu v České republice. K precizaci dat užijeme březnové šetření agentury Gemius a rozložíme jeho závěry. Jde totiž o jediné široké šetření, které je zaměřeno i na respondenty při spodní hranici deseti let.

Na internetu je přibližně 8,5 milionu Čechů, což představuje více než osmdesáti procentní penetraci vůči všem obyvatelům ČR včetně nemluvňat. Drtivá většina těchto uživatelů konzumuje především zpravodajství, hlavní stránky internetových rozcestníků a takzvané databázové služby (katalogy, seznamy a podobně). Oproti roku 2019 došlo k markantnímu navýšení počtu mobilního připojení, a to o rovnou čtvrtinu. V souvislosti s internetovou komunikací v domovech dětí a mládeže dodejme, že tito lidé mají obvykle k dispozici všechny alternativní přístupy: mobily, tablety, počítače. Důležitým bude aspekt času, který jim mohou věnovat. I k tomu se dostaneme. Pokud bychom zůstali u nejmladší cílové skupiny (10–24 let), vidíme, že 19 procent přistupuje k internetu přes počítač, 24 procent přes mobil a 29 procent přes tablet.

 Obrázek 2: Souvislost věku a koncového zařízení

 

 

Zdroj: Spir – Gemius, 2020

Pokud provedeme převod na celkovou internetovou populaci, tak těch, kteří užívají internet pouze prostřednictvím mobilních zařízení a tabletů, je 12 procent. To představuje 1.020.000 reálných uživatelů. Důvody? Jsou nasnadě. Mladí lidé z klasických rodin jsou na mobilu většinou bez dozoru, užívají ho cestou na (nejen sportovní) aktivity čili koníčky nebo kroužky, cestou z nich, tráví s ním mnoho času jak během výuky, tak po ní. Neřeší kredit, data, tarify. Stal se nedílnou součástí jejich životů. Právě proto byla výše uvedena věta o závislostech. Z poměřovaných odhadů času stráveného na internetu pouze přes mobilní zařízení (tzv. ATS faktor, což je zkratka anglických slov average-time-spent) vyplynulo, že lidé rok od roku tráví na mobilu víc času. V roce 2019 to byly téměř tři hodiny denně (175 minut). Dodejme, že do času ATS se nepočítá práce na počítači nebo na tabletu. Šetření SPIRu samozřejmě nehodnotilo mládež v dětských domovech jako samostatnou sociologickou kategorii či kvótu.

Běžný život dětí v takzvaně normálních rodinách zná každý. Vstávání, škola, kroužky, sport nebo zábava, učení. Víkendové lenošení, výlety, večerní akce s přáteli, pevné zázemí. Velmi klasické atributy velmi všedního dne nás všech není třeba rozvádět. O to více bude zajímavé vidět, jak běží čas v obecně označovaných "děcácích". I když více než o čase bychom měli hovořit o režimu. Sémanticky se totiž jedná o dvě odlišné strany jedné mince. Nesmíme totiž opomenout hlavní výzkumné otázky: Jakým způsobem dochází k užívání nástrojů internetové komunikace u dětí v dětských domovech? Je čas strávený v uzavřeném prostředí dětských domovů rozdílný v přístupu k internetové komunikaci? V čem se liší hlavní znaky chování dětí v dětských domovech oproti dětem z klasického prostředí?

Dětský domov 24/7

Pevnou strukturu a harmonogram dětských domovů lze rozdělit na dobu před a během koronavirové pandemie. Nejprve současnost. Děti vstávají v 8 hodin dopoledne, přičemž po ranní rutině probíhá výuka v prostorách DD. Ta se během karantény změnila na doučování ze strany dobrovolníků, kteří dojíždějí do domovů dětí a mládeže obvykle dvakrát týdně. Zdarma. Tento fakt potvrdily tři dětské domovy, jejichž děti se staly součástí sociologického šetření. Doplňme, že učitelé ze speciálních škol během karantény klasickou výuku odmítají. Takovéto (dobrovolnické) výuky se účastní zhruba 10 procent dětí, ostatní se zabavují po svém („vesměs se flákají“, jak sdělil jeden z ředitelů). Po obědě a krátkém osobním volnu kolem 13:00 probíhá další výuka, tentokrát již s vychovateli dětských domovů. I zde je potřeba zdůraznit, že se povětšinou nejedná o specializované pracovníky, učitele, a že tito lidé suplují neexistující metodiku MŠMT pro oblast vzdělávání během pandemie. Po několika hodinách učení přichází na řadu společná večeře. Také v tomto bodě je nutné připomenout, že v době karantény nechodí do svých zaměstnání ani kuchařky. Jejich práci opět zastupují vychovatelé, především pak vychovatelky. Mladší děti mají večerku ve 20:00, starší ve 22:00. Před karanténou probíhal denní režim následovně. Budíček v 6:00. V 7:00 odchod prvních dětí do základních i zvláštních škol. Tam setrvají během dopolední výuky a do domova se vrací na oběd, který je mezi 12:00 a 13:00. Všechny uvedené časy je nutné dodržovat bez výjimek. Některé z dětí po obědě buďto zůstanou v domově anebo se vrací na výuku do škol. Všichni jsou ovšem zpět v domovech v 15:00. V 17:00 pravidelně probíhá společná večeře a po ní práce: úklid koupelen, záchodů a sprch, vytírání společenských prostor a pokojů, chodeb. Večerka je neměnná a je stanovena na 20:00, respektive 22:00. Většina ředitelů nebo ředitelek těchto zařízení vnitřní vyhláškou stanovila, že mobilní telefony nesmí být po večerce použity, stejně tak je pevně dán čas osobního volna, který smí děti využít pro práci na počítači. Mohou rovněž poslouchat hudbu, komunikovat na chatech. Detaily chování dětí v dětských domovech na internetu rozebere samotný sociologický výzkum.

Jak vyplynulo z této stručné a zobecněné charakteristiky, dětské domovy rozhodně nejsou klubovnou nebo rekreačním zařízením. Naopak se zde bazíruje na pevných pravidlech, dochvilnosti a píli. Jak jdou všechny tyto aspekty dohromady s čím dál rozšířenější formou internetové komunikace? Na to odpovědělo samostatné kvalitativní šetření.

Co ukázal výzkum?

Pro design kvalitativního výzkumu byly vybrány tři dětské domovy na území České republiky. Výběr se uskutečnil na základě geografického složení ČR na oblasti Čech, Moravy a Slezska. První dětský domov, kde došlo k interview a následnému předložení dotazníku, byl v Královéhradeckém kraji, druhý v Jihomoravském kraji, třetí v Moravskoslezském kraji. Celkem odpovídalo 96 dětí (28 KHK, 35 MSK, 33 JMK). Respondenti byli rozděleni do dvou kvót z hlediska věku a pohlaví. Spodní věková hranice byla definována "do deseti let", následoval interval 10–14 let a konečně 14–18 let. Poměr chlapců a dívek byl obdobný jako složení obyvatel ČR, tedy 51 procent žen, 49 procent mužů. Respondentům byl po fázi přípravy s pěti vychovateli předložen dotazník, jež se skládal z celkem pěti otázek. Jednalo se o uzavřené dotazování s formou polytomických otázek (s výjimkou jedné otevřené možnosti). Maximální počet variant byl stanoven na pět. Bylo to z důvodu znalosti prostředí ze strany vychovatelů, kteří potvrdili, že se děti v rámci koronavirové pandemie nebudou dlouho soustředit. To je způsobeno především prodlouženým budíčkem na 8:00 a dopoledním nicneděláním.

Odpovědi respondentů byly roztříděny do jednotlivých kategorií, přičemž ty hlavní se soustředily na přístup (a) celku, (b) na přístup chlapců a (c) dívek. Celkový pohled na skupinu respondentů v rámci výběrového vzorku (n= 100 %) tak ukázal následující výsledky. První otázka zjišťovala afinitu dětí v dětských domovech k internetu. Na dotaz „Máte rádi internetovou komunikaci?" s klasickými variantami odpovědí (spíše ano, rozhodně ano, nevím, spíše ne, rozhodně ne) odpovídalo kladně rovných 71 procent dotázaných. Analogicky vypovídající poměr (67 procent) označil, že čas, který denně tráví takzvaně na internetu, je delší než jedna hodina. Pro ještě větší počet odpovídajících (79 procent) je tento čas dostačující. Pokud bychom u otázky: „Je doba, kterou trávíte na internetu, dostatečná?" zohlednili dvě kladné varianty odpovědí, „spíše ano" a „rozhodně ano", tak 90 procent všech respondentů souhlasilo s tím, že jde o dostatečný časový úsek. Co se osobnostního rozvoje mládeže v dětských domovech týká, tak internetová komunikace k ní spíše neslouží. Vyplývá to z odpovědí na otázku „K čemu internetovou komunikaci nejvíce používáte?" Z výsledků vzešlo, že nadpoloviční většina (52 procent) si povídá s kamarády.

Tabulka 2: Celkové výsledky dotazníkového šetření

 

Zdroj: vlastní zpracování

Možnost „něco jiného", pod níž byla dána účelová (a z hlediska šetření otevřená) eventualita jakékoli vlastní reakce, zůstala s výjimkou 15 procent prázdná. Zmíněných patnáct procent shodně uvedlo, že „hraje hry". Oproti dětem z běžných rodin se ukázalo, že mládež v dětských domovech tráví na internetu podstatně míň času, ale i to, že jejich uživatelské návyky zůstávají podobné. Prim, co se přístupu k internetové komunikaci týká, představuje spojení mobilního zařízení a tabletu (73 procent). Překvapivě shodné výsledky, které logicky ovlivnily celkové výstupy, vznikly i při rozkladu respondentů na kvóty věku (kategorie 3–10 let, 10–14 let a 14–18 let) a pohlaví. Významnou odchylku sehrály pouze varianty toho, čím se děti „baví“. Ačkoli jim během dotazování bylo ze strany vychovatelů nabídnuto, že mohou uvést variantu vzdělávání nebo spíše učení, žádné této možnosti nevyužilo. Odpovědi se významně nelišily ani vzhledem k samostatně vyčleněným dětským domovům v Královéhradeckém, Moravskoslezském a Jihomoravském kraji.

Závěr

Odborný text se zaobíral třemi základními výzkumnými otázky. Na ně za užití explorativní výzkumné metody odpovíme tak, abychom byli schopni uzavřít materiál tvorbou nové hypotézy pro její další rozpracování.

• Jakým způsobem dochází k užívání nástrojů internetové komunikace u dětí v dětských domovech?
• Je čas strávený v uzavřeném prostředí dětských domovů rozdílný v přístupu k internetové komunikaci?
• V čem se liší hlavní znaky chování dětí v dětských domovech oproti dětem z klasického prostředí?

Jakým způsobem tedy dochází k užívání nástrojů internetové komunikace u dětí v dětských domovech? Jde o zcela shodný přístup, který volí rovněž děti (kategorie 10+) z takzvaně klasických rodin. Příslovce takzvaně je na místě, aniž by byl cílený důvod pro jakékoli filozofické odbočky. Z dat březnové analýzy agentury Spir – Gemius vyplynulo, že u nejmladší cílové skupiny (10–24 let) 19 procent uživatelů přistupuje k internetu přes počítač, 24 procent přes mobil a 29 procent přes tablet. Analogie s dětskými domovy naznačila, že počítač používá pětina dětí, čtvrtina tablet a 48 procent mobily. Je to logické. Počítače a tablety u dětí v dětských domovech bývají takzvaně sdílené. A prakticky při jejich užívání neexistuje soukromí. To poskytuje právě mobilní zařízení, které vůči „běžné“ populaci v rámci dětských domovů zaznamenalo skokový růst: srovnejme 24 procent versus 48 procent. V potaz ovšem musíme brát výběrový vzorek celkové internetové populace, který byl rozhodně vyšší než základní soubor dětí v dětských domovech na území České republiky. I přesto můžeme konstatovat, že se toto chování neliší. Že obě skupiny dětí (10–18 let) mají totožný přístup k nástrojům internetové komunikace.

Je čas strávený v uzavřeném prostředí dětských domovů rozdílný v přístupu k internetové komunikaci? Také v tomto případě byla snaha o porovnání uzavřené skupiny dětí v dětských domovech a jejich vrstevníků. Ačkoli se život těchto dvou skupin diametrálně liší, v mnohých návycích a potřebách je shodný. V rámci explorativní metody bude vhodné zdůraznit rozdíl mezi takzvanými povinnostmi běžných dětí a nutným režimem v dětských domovech. Tento řád je nezbytný nejen kvůli absenci vzorů v rodině, ale také pro jejich budoucí život. A právě na půdorysu těchto dvou odlišností vyplývá, že je to právě režim a povinnosti, které děti v dětských domovech od (závislosti) na internetové komunikaci oddalují. Ačkoli mají jejich vrstevníci násobně víc možností, můžeme říct, že i přátel a známých, o to více času paradoxně tráví na internetu, na mobilech. eMarketer zdokumentoval, že v roce 2019 to byly téměř tři hodiny denně (175 minut), které lidé bez ohledu na věk trávili v průměru na mobilním zařízení. U dětí z dětských domovů jde o zhruba 65 minut denně, přičemž devadesát procent z nich tento čas považuje za adekvátní, za dostatečný, a především za dostačující. Hlubinný rozklad pozadí těchto odpovědí je spíše než v rukách výzkumníka v rukách odborné, pedagogické veřejnosti. Je však patrné, že děti v dětských domovech nepotřebují mobily pro náplň („zabití“) svého volného času. Ukazuje to na sevřenost komunity a na harmonogramem danou časovou náplň jejich dní.

V čem se proto liší hlavní znaky chování dětí v dětských domovech oproti dětem z klasického prostředí? Absolutně v ničem a přeci ve všem. Ze srovnání variant odpovědí u otázky, čemu se na internetu děti věnují, vyplynulo prakticky to samé, co u odpovědí v rámci sběru dat pro březnovou (2020) analýzu agentury Spir – Gemius. Jde o přátelské vazby, hledání fotek, hudby, hrání her. Jednu výjimku bychom v tomto ovšem nalezli. Kdybychom se v rámci kvantitativního šetření mezi mládeží ve věku 10–18 let ptali, kolik z nich prostřednictvím internetu komunikuje se svou rodinou, jen stěží by šlo o tři procenta. Právě tolik respondentů z dětských domovů na příslušnou otázku tímto způsobem odpovědělo…

Hypotéza pro možné kvantitativní šetření by tak mohla znít následovně, a to i s ohledem na pedagogický sbor.

Hlavní hypotézou následujícího šetření je snaha prokázat, že výrazná většina mladistvých používá mobil kvůli odosobnění. Vedlejší hypotézou by bylo potvrzení, či vyvrácení skutečnosti, že mobilní přístroj slouží jako náhražka ve vztazích a jako absence sebeuspokojení formou sportovních nebo jiných aktivit.

Druhý odborný článek, kde by došlo znovu k poměření výsledků odpovědí mezi dětmi z dětských domovů a z takzvaně klasických rodin, by se soustředil na totožný dotazník, totožné varianty odpovědí, ovšem mezi žáky 4. a 9. tříd základních škol. A to v Hradci Králové, Ostravě a Brně.

 

Bibliografie (standardní formát citací podle mezinárodních standardů):

Time Spent with Media in 2019. Emarketer.com [online]. New York, NY: eMarketer, 2019, 30.5.2019. Dostupné z: https://www.emarketer.com/content/us-time-spent-with-mobile-2019

EACEA National Policies Platform, Eurydice [online]. Brusel: Evropská komise, 2019

ŠKOVIERA, Albín. Dilemata náhradní výchovy: Teorie a praxe výchovné péče o děti v rodině a v dětských domovech. Praha: Portál, 2007. ISBN 978-80-7367-318-5.

MATĚJČEK, Zdeněk. Co, kdy a jak ve výchově dětí. Praha: Portál, 2007. ISBN 978-80-7367-325-3.

Češi online 2020 [online]. Praha: SPIR z. s. p. o., 2020

Statistická ročenka školství [online]. Praha: Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy

 Autor: Jan Holoubek, student LIGS University.